Pravoslavná církevní obec Kroměříž

Vznik, věrouka a zřízení pravoslavné církve

Pojďte ke Mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a Já vám odpočinutí dám; vezměte jho Mé na sebe a učte se ode Mne; nebož jsem tichý a pokorný srdcem; a naleznete pokoj duším svým. (Mat 11,28-29)

Vznik Církve se uskutečnil na základě příslibu Krista Spasitele při Jeho Nanebevstoupení v den Letnic. Tehdy sestoupil Duch Svatý na apoštoly shromážděné v jednom domě v Jeruzalémě. A když přišel den Padesátý, byli všichni Apoštolové jednomyslně pospolu. I stal se náhle šum z nebe jako valícího se větru prudkého a naplnil všechen dům, kdež byli sedíce. I ukázali se jim rozdělení jazykové, jako oheň, a posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým a počali mluviti jinými jazyky, jakž Duch dával jim vymlouvati (Sk 2,1-4). Od této chvíle nastává Církvi její hlavní dějinná pouť, jak nám o tom svědčí kniha Skutků svatých apoštolů a další listy uchované v písmu svatém.  Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na všeobecné cirkevní tradici. Církevní tradice je uchována jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech sv. Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějim křesťanství. Vyznání víry pravoslavné církve bylo zformulováno na základě nejstarších textů vyznávaných věřícími při křtu, opírajících se o Tradici a Písmo svaté, a do všeobecného užívání uvedeno částečně v roce 325, kdy bylo přijato prvním všeobecným sněmem všech křesťanských místních církví, konaným v Nicei, a poté doplněno druhým všeobecným církevním sněmem v roce 381, konaným v Cařihradě. Toto vyznání, nazvané nicejsko- cařihradským, bylo společné všem místním církvím spojeným v jednu svatou, obecnou, apoštolskou církev. Všechny následující církevní sněmy se k tomuto vyznání věrně hlásily a zakázaly jej měnit. Na Západě však bylo později bez usnesení všeobecného církevního sněmu vsunuto do něho slovo Filioque, čímž byla porušena do té doby pro církev společná víra v Ducha Svatého. Kanonické právo pravoslavné církve je založeno na pravidlech, jež byla přijata na sedmi všobecných církevních sněmech a na významnějších sněmech místních církví, jakož i na pravidlech, která obsahují spisy svatých církevních Otců. Zřízení pravoslavné církve bylo vytvořeno v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů ve vlastní místní církve. Místní cirkve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm [680-681] odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus a římská církev se tomuto rosudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Východní patriarcháty se nadále pevně držely pravoslavného učení a nesouhlasily s novým vývojem poměrů v církvi římské (s Filioque, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.) Je historickým omylem názor, názor dosti běžný, jako by církev pravoslavná byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas římský patriarcha, jakožto biskup původně prvního hlavního města říše římské, požíval veliké autority. Právní poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako byl jejich poměr mezi sebou navzájem. Nebyl to poměr podřízenosti, nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví, které se utvořily na Západě na základě reformace, neboť před reformací příslušely k církvi římské. Nejvyšším zákonodárným orgánem společným všem pravoslavným církvím na světě je všeobecný sněm, který je i jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky. Pravoslavná církev rozřešila svůj poměr k národnostem a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno, podle státních území a podle národů. Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský, jehož představitel je “prvý mezi rovnými”, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem vznikly další místní patriarcháty: ruský, gruzínský, srbský, rumunský a bulharský, a místní církve kyperská, řecká, polská, albánská, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, americká, sinajská, finská, japonská a další. (Zpracováno s použitím: Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku)